top of page
Manželství
42. týden: Svatby

Jedním z hlavních zlomových okamžiků v životě našich předků bylo manželství. Když začínáme hledat v matrikách oddaných, máme většinou informace, které se vážou k 20. století. Ve 20. století se svatby odehrávaly převážně v letních měsících a v pátek, v sobotu nebo v neděli. 

Před přelomem 19. a 20. století se s překvapením dozvídáme, že svatby se nekonaly v létě, ale spíše v zimě. Nejoblíbenějším měsícem pro svatby do konce 19. století byl listopad, následovaný lednem a únorem. Nevěsta nebyla oděna v bílých šatech, ale tradiční byl pestrobarevný oděv.

DATUM SVATBY

Proč se svatby odehrávaly v zimních měsících? Důvod je prostý - do konce října předkové pracovali na polích, takže neměli čas. Od listopadu příroda odpočívala a předkové též. Protože prasata byla tučná a celé léto se pásla a jarní jehňata dosahovala patřičné porážkové hmotnosti, byly zabijačky spojeny i s listopadem. Zároveň to bylo jedno z mála období, kdy měli předkové dostatek masa. V období adventu a v postní době se svatby konaly pouze výjimečně, jednalo se o období klidu.

Totéž se dělo v únoru, kdy se lidé chystali na čtyřicetidenní půst před Velikonocemi, který byl mnohem delší než ten předvánoční. Naši předkové slavili Masopust celý leden a únor, který vyvrcholil oslavami v předvečer Popeleční středy.

Po nich se obnovil hektický rozvrh zemědělského roku, kdy většinu týdne zabíraly polní práce a ztěžovaly účast na větších akcích.

Květen jako měsíc nevhodný pro svatby

Rčení "Svatba v máji, nevěsta na máry" se zřejmě zakládá na faktu, že pokud žena v květnu po svatbě otěhotněla, byla velká pravděpodobnost, že při největších prací na poli a žní potratí. Zároveň by dítě porodila do největších mrazů, což by snižovalo pravděpodobnost, že se dožije dospělosti.

MÍSTO SVATBY

Svatba probíhala v místě bydliště nevěsty. Existují však výjimky. Ve starších zápisech se do matriční knihy zapisovalo číslo popisné nevěstina bydliště. Aktivnější zapisovatelé (oddávající) zapisovali číslo popisné i druhého snoubence. Později se již zapisují obě čísla popisná.
Pokud měli svatbu vdovci, zpravidla se konal sňatek právě u ženicha.

VĚK PŘI SŇATKU

Existuje mnoho mýtů, které se týkají svateb z minulých století. Jedním z nich bylo brzké manželství našich předků. Nahlédnutím do matrik však zjistíme, že se jednalo o poměrně vzácný jev. Pro muže byl typický věk při prvním sňatku kolem 28 let a u žen 24 let.

Samozřejmě nechyběly ani mladické svatby, neboť minimální věk stanovený církevním zákonem pro uzavření manželství na našem území byl 14 let. Takto mladé páry potřebovali pro svůj sňatek svolení otce nebo poručíka. Po dosažení věku 24 let již nepotřebovali svolení pro sňatek.

interiér kostela

OHLÁŠKY

Ohlášky se konaly o třech nedělích před svatbou ve farním kostele snoubenců. Bylo například uvedeno, že ohlášky proběhly 16., 23. a 30. neděli.

PŘEKÁŽKY SŇATKU - DISPENS

Zápisy o dispensu jsou uvedeny v poznámkách. Dispens byl důležitý v případě příbuzenského sňatku. Existují 2 způsoby, jak se stupně příbuzenství počítaly.
- Podle kanonického práva se nahlíželo na počet zasnubujících se příbuzných osob od jejich společného předka. Bratr a sestra byli v prvním stupni, bratranec a sestřenice ve druhém stupni.
- Podle římského práva se počítala jednotlivá zplození (počet porodů). Svatba sourozenců by spadala do druhého stupně. Bratranec a sestřenice byli ve čtvrtém stupni. Na nepříbuzné členy rodiny se zákaz do čtvrtého stupně také vztahoval. Dívka si nemohla vzít svého nevlastního otce.
O dispens bylo nutné požádat biskupa, ve specifických případech i papeže.

SVĚDCI

Svědkové měli během svatby důležitou roli. Zaručovali, že se ženich a nevěsta mohou vzít, že neexistují žádné překážky ve sňatku. Obvykle byli svědci vážené místní osobnosti, velmi často rychtáři. V kolonce pro svědky jsou uvedená jejich jména, ve většině případech také povolání a místo bydliště.

Literatura:

LEDNICKÁ, Blanka. Sestavte si rodokmen: pátráme po svých předcích. Praha: Grada, 2012. ISBN 9788024740690.

PETERKA, Josef. Cesta k rodinným kořenům, aneb, Praktická příručka občanské genealogie. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-307-0.

bottom of page