VÝVOJ ZÁPISU
Tridentský koncil při svém zasedání konaný v letech 1545-1563 neustanovil zřízení úmrtních matrik. Římský rituál z roku 1614 sice uvádí jak mají zápisy vypadat, ale nenařizuje je, pouze doporučuje je vést.
Ještě v 18. století vypadají zápisy zemřelých, tak jakoby na nich nezáleželo a byly nejméně důležité ze všech zápisů.
Zápis zemřelého měl podle výše zmíněného Římského rituálu obsahovat jména zaopatřujícího a pohřbívajícího kněze, jméno zemřelého a jeho otce, věk, kde zemřel a kde byl pohřben. Toto ne všichni zapisovali do matrik. Můžeme se setkat i s matrikou zemřelých, kde je pouze zlomek informací.
Zápis v matrice zemřelých o Františkovi Svátovi (Bukovník 33/349)
Až v roce 771 zavedla Marie Terezie jednotné rubriky: datum pohřbu, jméno zemřelého, náboženství, věk, místo a číslo popisné, kdo pohřbíval, kdo zaopatřil svátostmi, hřbitov.
Další, kdo tyto rubriky sjednotil a obohatil co se týče informací, byl Josef II. Za něho se psalo do rubrik: datum úmrtí, místo a číslo domu, jméno a příjmení zemřelého náboženství, pohlaví a věk, příčina úmrtí, jméno zaopatřujícího a pohřbívajícího kněze a místo pohřbu. Později se začalo psát i datum pohřbu.
DATUM ÚMRTÍ
Zpočátku se datum úmrtí s datum pohřbu psalo zřídka kdy. Datum úmrtí se začal psát až za vlády Josefa II. Až ve druhé polovině 19. století se začala psát i hodina úmrtí. Pokud byl nalezený mrtvý (žebrák) psalo se datum nalezení.
Můžeme si všimnout, že nejvyšší úmrtnost byla na podzim a koncem zimy.
DATUM POHŘBU
Obvykle 1 až 3 dny po úmrtí se konal pohřeb. Pohřeb malého dítěte se konal hned druhý den. Během 18. století se datum, kdy by se zesnulý měl pohřbít neustále měnilo.
MÍSTO ÚMRTÍ
Do matrik se zapisovalo jméno obce, kde člověk zemřel. Zpočátku se zapisovalo přesné místo úmrtí, pouze pokud dotyčný nezemřel doma. Čísla domů se zapisovala až od roku 1771 (zavedení popisných čísel). Poté bylo nakázáno zapisovat přesné místo úmrtí.
ZEMŘELÝ
Zápis se během staletí postupně vyvíjel. Začalo se psát nejprve jméno a příjmení. Až později se připisovalo povolání a stav. U dětí se psalo jméno otce a matky.
PŘÍČINA SMRTI
Příčina smrti se začala zaznamenávat až na počátku 18. století. Spíše se jednalo o odhadovanou příčinu, nežli o skutečnou. Vzhledem k tomu, že nikdo nebyl dostatečně "proškolen", zápisy připomínají průvodní jev choroby. Pod bolestí břicha si můžeme představit, že se mohlo jednat o zánět slepého střeva, žaludeční vřed atd.
V podstatě ohledání mrtvoly a stanovení diagnózy prováděl ten, kdo byl při ruce. Mohl to být kněz, hrobník, rychtář nebo kostelník.
Velmi často je u příčiny smrti vedeno číslo tzv. ohledacího listu. Tento list by mělo být možné dohledat ve sbírce dokladů k matrikám, případně ve fondu farního úřadu.
VĚK
Začíná se objevovat i kolonka věku. Velmi často se stává, že věk neodpovídá, zvláště u starších lidí je psán odhadem. Můžeme nacházet i věk 100 let!. Lidé, kteří pracovali na statku, vypadali často starší než ve skutečnosti byli. Zároveň úroveň pisatelů nebyla příliš vysoká. Často odhadovali věk zemřelého. Zlepšení takových zápisů začalo za vlády Josefa II.
MÍSTO POHŘBU
Pohřbívalo se na hřbitov kolem kostela. Římský rituál hovoří o kostelech, v dalším textu se doporučují jako místo pohřbení, hřbitovy.
Josef II. zakázal roku 1788 pohřbívat v rodinných hrobkách v kostelech. A zároveň přikázal zřizovat rodinné hrobky na hřbitovech nebo mimo ně, ale musely být v obci.Pokud se našel žebrák nebo člověk, který neměl u sebe nic, co by dokazovalo, že je katolík, nemohl být pohřben na hřbitově.
ZAOPATŘENÍ
V posledních sloupcích se zapisovalo, kdo zaopatřil zemřelého svátostmi (poslední pomazání) a kdo ho pohřbil.
POZNÁMKY
Ve starších matrikách poznámky u zápisu nenajdeme. U těch novějších se do poznámek zapisovalo např. datum a místo narození zemřelého. Občas můžeme najít i datum vo vydání úmrtního listu.
Literatura:
LEDNICKÁ, Blanka. Sestavte si rodokmen: pátráme po svých předcích. Praha: Grada, 2012. ISBN 9788024740690.
PEREMSKÁ, Lenka. Rodokmen krok za krokem. 2. vydání. Brno: CPress, 2016. ISBN 978-80-264-1270-0.
PETERKA, Josef. Cesta k rodinným kořenům, aneb, Praktická příručka občanské genealogie. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-307-0.
Comments